Láska, máte ji a nevíte o ní, ztratíte, pochopíte

4. května 2015 v 22:12 | HerHarry |  Příběhy a povídky
Jen vás chci upozornit, že příběh obsahuje homosexuální tématiku. Měla jsem náladu a tak jsem psala a psala. Chtěla bych jen vědět, jestli mám psát i další příběhy, docela mě to baví a momentálně mám i pár nápadů. A ano přiznávám se, tento příběh je založený na skutečné události.
Předem se omlouvám jestli vám to nebude občas dávat smysl, ale já jsem to právě chtěla tak napsat, tak napůl tajemně a napůl nesmyslně.

Pustťe si k tomu tohle

A zase jsem tam kde na začátku. Myslela jsem, že už je to za mnou, že jsem se přes to přenesla, ale nejspíš jsem se spletla. Možná proto teď sedím na studené podlaze v koupelně, opřená o dveře, tak aby nešly otevřít, a pláču, nevím co mě to popadlo, už několik týdnů jsem si na ni ani nevzpoměla, ale dnes se mi to všechno vrátilo. To co jsme spolu zažily, jak jsme se nasmály, kolik nocí jsme probrečely jen proto, že jsme nemohly být spolu, co jsme všechno mohly mít a co jsme ztratily. Dalo mi tolik práce na ni zapomenout a stačilo mi tak málo si vybavit všechny naše zážitky, zvláštní jak lidská mysl pracuje. To jak jsme dnes s Lukášem seděli vedle sebe na lavičce na autobusovém nádraží a všichni nás sledovali jak si povídáme mě vrátilo do okamžiku, kdy jsme i s ní takhle seděly, byl to ten den kdy jsme se poprvé políbily, pamatuji si ho moc dobře, každá minuta toho dne se mi vryla do paměti, seděly jsme na lavičce a čekaly jsme na můj autobus, zatímco jsme si povídaly, když autobus přijel zvedly jsme se a daly jsme si pusu, tak aby nás nikdo z lidí, kteří stáli opodál, neviděli, bohužel nás viděla jedna paní, která se na nás jen znechuceně podívala, nevadilo mi to měla jsem ji a to bylo všechno co jsem v tu chvíli potřebovala. Teď je pryč a já si nevím rady, snažím se navázat nějaký vztah, ale vždy to skončí u prvního rande, protože dotyčný není ona.
Postupně jsme se odcizovaly, do té doby než jsme se přestaly bavit úplně. Pořád se nemůžu zbavit pocitu, že to byla moje chyba, že jsem ji měla říct co k ní cítím, ale já jsem to neudělala, protože jsem si nebyla jistá jestli je to pravda, nechtěla jsem to uspěchat. Teď už ale vím, že moje pochyby byly zcela bezdůvodné, protože ji miluju, miluju ji i teď po celé té době kdy jsem se snažila zapomenout. Jednou už jsem jí to málem řekla, když jsme se rozloučili a každá se vydala svým směrem, najednou jsem cítila, že jí to potřebuji říct, chtěla jsem za ní běžet a říct jí 'miluju tě', ale moje nohy mě neposlouchali, šla jsem dál, ikdyž jsem se strašně moc chtěla otočit a jít za ní, neudělala jsem to... Teď sedím na studené podlaze v koupelně, opřená o dveře, tak aby nešly otevřít, a pláču. Lituji, že jsem to neudělala, lituji, že jsem byla takový zbabělec a pravděpodobně jsem tím zničila náš vztah.
Oči mi padly na skříňku v rohu koupelny a okamžitě jsem věděla co chci udělat. Setřela jsem si z očí slzy abych něco viděla, bohužel to moc nepomohlo, plakala jsem ještě víc než předtím, slzy se nedaly zastavit. Pomalu jsem se postavila a popošla jsem pár kroků ke skříňce, otevřela jsem ji a vytáhla novou žiletku, prstem jsem zatlačila na její čepel, byla pořádně ostrá, z prstu mi začala okamžitě téct krev. Posadila jsem se na vanu a zkušeně jsem žiletkou zajela do masa na mém stehni, necítila jsem ale témeř žádnou úlevu, potřebovala jsem víc. Znovu jsem do nohy zaryla žiletku, tentokrát ale hlouběji, několikrát jsem to zopakovala. Krev stékala po mé noze do vany, kde se mísila s vodou, která díky tomu byla zbarvená do tmavě růžova. Odložila jsem žiletku na umyvadlo a celá jsem se ponořila do, teď už studené, vody ve vaně. Poté co jsem vynořila hlavu z vody jsem tam ještě asi půl hodiny seděla než studená voda téměř zastavila krev tekoucí z mého stehna. Vylezla jsem z vany, zavázala jsem si stehno, oblékla si pyžamo, šla jsem do kuchyně pro nějaký alkohol, jediné co jsem našla byla láhev vodky, a potom jsem šla spát. Dlouho jsem však jen ležela, pila a plakala, než mě alkohol a kapky, tiše narážející na okno nad mou postelí, ukolébaly ke spánku.
Ráno mě probudil budík. Bylo pochmurno, déšť ještě pomalu dozníval, ale já jsem měla pocit jako by byla ohromná bouře. Citila jsem se jako by mi měla vybuchnout hlava, když jsem se snažila vylést z postele a stoupnout si ucítila jsem palčivou bolest na svém levém stehně. Netušila jsem co se děje dokud jsem neuviděla prázdnou lahev vodky a velkou louži, nejspíš zbytek vodky co jsem nevypila, vedle mé postele až teď jsem si uvědomila co se včera večer stalo.
Ani nevím jak jsem se dostala do školy, ještě jsem trochu mimo z toho včerejška. Budu to v té škole muset nějak přetrpět. První tři hodiny se neuvěřitelně vlekly, když konečně zazvonilo na přestávku, zvedla jsem se a odešla jsem na záchod. Jak jsem se vrátila, slyšela jsem holky ze třídy bavit se něco o homosexuálech, něvěnovala jsem tomu moc pozornosti, ale pak když jsem zaslechla něco o lesbických snech spolužačky (ano i o tom se někdo ve škole baví), začala jsem poslouchat co si povídají, protože jsem ale neslyšela začátek nepochopila jsem proč se o tom začali bavit. Až zazvonilo, kdy si šli už všichni sednout na své místo, Tess na celou třídu prohlásila 'Eliška je bi', pravděpodobně to oznamovala jen jednomu spolužákovi, ale mluvila tak hlasitě, že to slyšel snad každý ve třídě. Moje srdce nad tím zjištěním zaplesalo, měla jsem chuť zvednout se a říct, že já taky, ale strach nebo něco jemu podobného mě zastavili. Měla jsem radost, že El brali spolužáci v pohodě, vlasně to nikdo ani neřešil...
Skoro každý den jezdím autobusem s několika spolužáky, téměř vždycky ale sedávám s Tess, je jedna z mála kterou mám ráda, je ukecaná a bezprostřední, což jsem na ní vždycky obdivovala. Zrovna jsem jí říkala že jsem včera byla na procházce s Lukášem, když se mě zeptala jestli ho miluju, okamžitě jsem vyhrkla že ne, že je super kamarád, ale ani chodit bych s ním nechtěla. Bylo mi jasné, že tahle odpověď ji moc neuspokojila a tak jsem čekala, že se něco zeptá, ale otázka co přišla potom mě zaskočila.
"Miluješ někoho?" namířila na mě její hnědozelené oči.
"Ne, ale milovala jsem," doufala jsem, že tohle nikdy nebudu muset říkat, bolelo to vůbec na to myslet, co teprve to říct nahlas. Nebyla to pravda, ale musela jsem to říct.
" A koho?" ozvala se Tess, nechtěla jsem jí to říct, přemlouvala mě jak to šlo, říkala že to nikumu neřekne, snažila jsem se jí odbýt tím, že toho člověka stejně nezná, ale ona se nedala. Potřebovala jsem to někomu říct, jen jsem si nebyla jistá jestli chci teď, tady a jí.
"Do kamarádky." vypadlo ze mě nakonec, Tess vypadala trochu zaskočeně:"jako z roztleskávání?" zeptala se, logicky, protože odtud nikoho nezná.
"Ne," odpověděla jsem prostě.
"A odkud se teda znáte?" vyzvídala Tess, chtělo se mi brečet, jako by věděla, že mě to bolí o tomhle mluvit, vím že není taková, neřekne něco když ví, že je vám to nepříjemné, jen teď neodhadla tu hranici.
"Z facebooku," na tvář se mi vloudil úsměv, když jsem si vzpoměla jak jsme se poznali, ale vzápětí zmizel, ze stejného důvodu.
"Takže ty jsi... bi?" ozvala se po chvíli Tess.
"Jo, stejně jak El," snažila jsem aby to vypadalo, že o tom ráda mluvím, tak jsem se trochu usmála. Zbytek cesty jsme už moc nemluvily.
Jakmile jsem vystoupila z autobusu, z očí mi začaly test slzy, které se míchaly s padajícími kapkami deště. Pršelo vydatně, i přesto že ze zastávky domů, to mám asi sto metrů jsem stihla celá promoknout než jsem se dostala pod střechu u vchodových dveří do našeho domu. Vyzula jsem si boty a tašku jsem odhodila někde do rohu, běžela jsem do koupelny. Tam jsem se shroutila na zem a nezadržitelně plakala, když jsem nabrala sílu na to, abych se zvedla namířila jsem si to rovnou ke stejné skříňce jako včera. Žiletka už se tam na mě "smála" hned jak jsem ji otevřela, jako by věděla, že se vrátím, zůstala přesně tam kde jsem ji včera odložila. Vzala jsem ji do ruky a párkrát ji v prstech otočila, nechtěla jsem do toho znovu spadnout, nechtěla jsem to udělat, ale nemohla jsem si pomoct, potřebovala jsem to, jako když si feťák nutně potřebuje píchnout, tak nějak jsem se cítila. Tentokrát jsem si nesedla na okraj vany, ale rovnou do ní, necítila jsem jsem se na to abych balancovala a na okraji. Žiletku jsem pevně držela v ruce, jako kdybych si myslela že mi ji někdo chce vytrhnout z ruky. Vyslékla jsem se, stále jsem měla obvaz, rozvázala jsem ho, pod ním bylo viditelných několik hlubokých ran ze včerejška. Přejela jsem po nich konečky prstů, sykla jsem bolestí, rány byly stále neuvěřitelně citlivé. Jen tak jsem je přejela, žiletkou, kterou jsem stále držela v ruce, teď už taky trochu pořezané ruce. Když v tom jsem žiletkou zastavila u asi největší rány, zaryla jsem do ní žiletku, potom jsem vytvořila pár dalších mělkých ran, ty byly ale málo tak jsem přidala další hlubší a další ještě hlubší a větší, na druhou nohu, obě ruce a hrudník. Krev z ran tekla proudem, nepomohlo to stále jsem se cítila mizerně, možná ještě hůř než předtím. Neměla jsem sílu cokoliv udělat, jen jsem ležela a sledovala jak z ran vytéká tmavě červená, teplá tekutina.
Slyšela jsem jak někdo zvonil a klepal, chtěla jsem se zvednout a jít otevřít, ale nešlo to, moje nohy mě neposlouchaly. Tak jsem tam jen ležela a poslouchala zvuk zvonku...
Už mě nebavilo jen tak ležet vyskočila jsem na nohy a chtěla jsem odejít z koupelny, ale ta byla pryč. Stála jsem uprostřed prázdna, jediné co mě obklopovalo byla všudy přítomná tma. Najednou jsem uviděla světlo, bylo jasné a bílé. Šla jsem za ním, nevím proč, musela jsem tam jít, cítila jsem to.
"Caroline!" otočila jsem se, zdálo se mi jako bych slyšela její hlas. Nikdo tam nebyl. Mé nohy dál pokračovali v chůzi ke světlu.
"Jane?" doufala jsem, že mě slyší, že odpoví.
"Co jsi to udělala" V jejím hlase jsem slyšela pláč, ale kde je? Co se to děje? Kde jsem já? Proč ji slyším? Proč pláče? Nechci aby byla smutná, musím ji rychle najít.
"Neodcházej." promluvila znovu, tentokrát ale potichu. Otočila jsem se a běžela jsem zpátky co nejdál od toho jasného místa.

"Jane, já nikam neodcházím, jsem tady!" křičela jsem, zatímco jsem bežela hlouběji do temnoty. V tom se mi začala točit hlava, nemohla jsem popadnout dech, podlomily se mi kolena a já začala panikařit. Snažila jsem se nadechnout, ale nemohla jsem, cítila jsem jak mi dochází kyslík. Když jsem se podívala nahoru, jasné světlo pohasínalo až zmizelo úplně.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 van Filuta van Filuta | E-mail | Web | 5. května 2015 v 11:20 | Reagovat

Tý jo, kde se to v tobě bere... 8-O Tleskám!

2 herharry herharry | 5. května 2015 v 12:07 | Reagovat

[1]: takže líbí jo? :-D děkuju

3 van Filuta van Filuta | E-mail | Web | 5. května 2015 v 17:07 | Reagovat

[2]: Jasně, že ano. Na to bych sama asi nikdy nepřišla. :D Borka! 8-)

4 herharry herharry | 5. května 2015 v 18:06 | Reagovat

[3]: Když máš blbou náladu přijdeš na všechno :D

5 van Filuta van Filuta | E-mail | Web | 6. května 2015 v 19:11 | Reagovat

[4]: Pravda, jako bych to sama neznala. :-D

6 herharry herharry | 6. května 2015 v 19:56 | Reagovat

[5]: No vidíš. :D Někdy je i špatná nálada k něčemu dobrá

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama